Měla by Česká republika usilovat o potravinovou soběstačnost?

Ministr zemědělství vyjádřil svůj názor, že naše země by měla dovážet pouze potraviny, které sama neprodukuje. To vyvolalo kritiku. Ale bude vždy dost potravin, abychom si je mohli ze zahraničí dovézt? Je závislost správná?

Minulý týden ministr zemědělství Toman vyjádřil svůj názor, že naše země by měla dovážet pouze potraviny, které sama neprodukuje. Toto vyjádření vztahující se na potravinovou soběstačnost vyvolalo velkou kritiku. Poněkud mě zarazilo, jak snadno si mohou i velice inteligentní lidé takovýto výrok špatně vyložit či překroutit. Většina těchto komentářů totiž výrok ministra vykládá jako představu o uzavření našeho trhu před dovozy potravin a prodeje pouze českých výrobků. To je ale nesmysl. Jsem přesvědčen, že ministr zemědělství to takto extrémně zcela jistě nemyslel. Ostatně sám dlouhé roky zastupoval české výrobce potravin a snažil se vytvářet cesty k podpoře exportu českých potravin do zahraničí. Žádná země na světe z tohoto pohledu neexistuje. Dokonce i Severní Korea, země s pravděpodobně největší izolacionistickou politikou, stále spoléhá na dovozy a potravinovou pomoc. Přesto je ale potravinová bezpečnost, nebo jinak potravinová soběstačnost, pro naši zemi, Evropskou unii, ale i pro každý vyspělý stát na světě důležitá. Nejprve si ale ujasněme, co se pod těmito pojmy skrývá.

Co znamená potravinová soběstačnost a bezpečnost?

Termín potravinová bezpečnost definovala Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) OSN v roce 1996: „Potravinová bezpečnost je stav, který existuje, pokud všichni lidé mají za všech okolností fyzický, sociální a ekonomický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, který splňuje jejich stravovací potřeby a preference potravin pro aktivní a zdravý život".

Potravinová soběstačnost obecně znamená to, do jaké míry může země uspokojovat své potřeby v oblasti potravin z vlastní domácí produkce. FAO upozorňuje, že minimální míra potravinové soběstačnosti, tedy schopnosti pokrýt potřebu potravin svých obyvatel z domácí produkce, je lepší pro stabilitu daného státu a společnosti.  Nikoliv však tím, že by potraviny sám produkoval, jak se nám někteří komentátoři snaží podsouvat, ale tím, že vytváří podmínky pro jejich produkci. Samozřejmě na základě přírodních podmínek dané země.  A už vůbec to neznamená, že by obyvatelé měli jíst pouze a jen domácí potraviny a žádné jiné. Takže 100% soběstačnost znamená, že určité množství potravin, které se do této země dovezou, je kompenzováno jinými potravinami, které jsou naopak exportovány.

FAO sleduje soběstačnost formou poměru, tzv. self-sufficiency ratio (SSR), ve kterém vzájemně započítává domácí produkci, dovoz a vývoz potravin a vyjadřuje ji buď v procentech, v kaloriích, objemu, penězích nebo také z hlediska určité komodity jako je pšenice, kukuřice, rýže apod.

Soběstačnost není pouze o potravinách

Strategická potravinová soběstačnost dané země nezohledňuje pouze výrobu potravin ve vztahu k jejich spotřebě. Nezbytným předpokladem k jejímu zajištění je dlouhodobé zachování potenciálu jejich výroby. To znamená zachování schopnosti produkce potravin jako je dostatek vody, kvalita a množství zemědělské půdy a také dostatek kvalifikovaných lidí.

Pokud někdo říká, že se stát nemusí zabývat potravinovou soběstačností, že je to populismus, tak si neuvědomuje její rozsah a význam.

Potravinově soběstačný stát je stabilnější

Václav Cílek kdysi prohlásil, že stát, který má mít určitou odolnost/stabilitu, musí mít schopnost zajistit bezpečnost (myšleno vnější i vnitřní vč. kontroly pohybu lidí na svém území), energii, vodu a potraviny pro své obyvatelstvo.  Já s ním tento pohled zcela sdílím. 

Proto si také formou daní platíme armádu a policii, proto budujeme zásobníky na ropu a plyn a propojujeme se s ropovody a plynovody z různých zdrojů. S vodou a potravinami je situace úplně jiná. Voda k nám žádná neteče, co nenaprší, to nemáme a pokud vodu u nás nezadržíme, tak odteče a budeme na suchu. Teoreticky by se k nám voda dala také dovážet. Tím nemyslím pár lahví minerálek, ale obdobu ropovodu, tedy vodovodem. Objem spotřeby je ale tak vysoký a cena vody dosud tak nízká, že by to v současnosti bylo ekonomicky nerealizovatelné.  A otázka je, zda by bylo odkud.

U potravin se situace jeví na první pohled jako snadnější. Jsme součástí Evropské unie a jejího jednotného trhu, potraviny běžně dovážíme a na světových trzích je jich „dosud“ dostatek. Proto také někteří politici neměli v minulosti problém prohlásit, že zemědělce u nás nepotřebujeme, protože si potraviny  dovezeme. A podle toho také minulé vlády k zemědělství přistupovali.

Příkladem může být Japonsko

Podívejme se na zemi, která potravinou soběstačnost vnímá velmi vážně. Japonsko je země, kde je převážným zdrojem potravin rýže, ovoce a zelenina a lov ryb. Rýži, stejně jako ovoce a zeleninu japonští zemědělci produkují za nevýhodných přírodních podmínek s vysokými náklady. Je to bohatá země, která nemá problém potraviny ve světě kupovat a dovézt a zajistit si tak potravinovou bezpečnost. Přesto Japonsko podporuje nebo chcete-li dotuje své zemědělce takovým způsobem, aby zajistili dostatečnou produkci rýže (soběstačnost). I když jejím dovozem za poloviční a možná i třetinovou hodnotu by mohlo významně ušetřit. V roce 2008, kdy došlo k potravinové krizi, tak Japonsko ji díky své soběstačnosti nepocítilo.  Na tomto příkladu chci ukázat, že pokud hovoříme o strategické potravinové soběstačnosti, neznamená to  obchodní izolaci, zákaz dovozů ani jiné podobné nesmysly. Naopak to znamená jasnou představu o tom, zda a jak jsme schopni potenciálně pokrýt poptávku v Česku u nás vyrobenými potraviny, jestli máme dostatek půdy a představu, kolik jí nikdy nesmíme zastavět, jestli dokážeme zajistit dostatek vody, dostatek kvalifikovaných lidí, jestli máme zpracovatelské kapacity apod.

Potravinová krize. V případě skutečného nedostatku si ani za peníze potraviny nekoupíme

Machiavelli kdysi řekl, že „Základní lidskou vlastností je, že člověk nepředvídá bouři, když je pěkné počasí“. Naši politici, až na vzácné výjimky, se nechtěli zabývat potravinovou bezpečností, protože stále žijí v přesvědčení, že stát si se svou produkcí potravin vystačí a nechtějí se zabývat možnou hrozbou potravinové krize. A co je to potravinová krize?

Opět si dovolím definici FAO, která říká: „Potravinou krizí se rozumí stav, kdy je v daném státě anebo celosvětově nedostatek potravin.“ Potravinová krize, ale nemusí znamenat pouze nedostatek potravin, ale i to, že jejich cena vzroste takovým způsobem, že jsou pro obyvatele nedostupné. Potravinová krize není fiktivní pojem, ale reálný a skutečný jev, který se objevuje, byť má rozdílné dopady, v různých zemích. Poslední větší světová potravinová krize byla v letech 2007–2008 a byla vyvolána zvýšením cen. Ceny zemědělských komodit se na světovém trhu v dolarech zvýšily o 70 %. Obzvlášť vysoký byl nárůst ceny pšenice, kukuřice, rýže a mléčných výrobků. Tato krize měla za následek  vlnu protestů, nepokojů, povstání, revolucí a významně ovlivnila 22 zemí v Asii, Tichomoří a v Africe. S důsledky v některých zemích se mimochodem potýkají dodnes. Není náhodou, že tato vlna protestů a revolucí, která mimochodem předcházela arabském jaru, proběhla v zemích, které měly a dlouhodobě mají nižší míru potravinové soběstačnosti v kombinaci s nízkou ekonomickou vyspělostí a popř. dalšími problémy jako je náboženský konflikt. (Mezi zasažené země patří například Indonésie, Filipíny, Irák, Afghánistán, Somálsko, Sýrie, Libye, Egypt, Bolívie.) V takových zemích pak nedostatek či zvýšená cena potravin přináší obrovskou nestabilitu a může vést až k rozpadu společnosti. Je to zcela logické, protože zatímco pro obyvatele bohatých zemích, jejichž výdaje na výživu se pohybují mezi deseti až dvaceti procenty příjmů, znamená nárůst cen potravin spíše jen nepříjemně vyšší ceny v obchodech. V EU bylo postiženo asi 16 % Evropanů, kteří žijí pod hranicí chudoby, pro obyvatele chudých zemí, kteří dávají až 80 procent příjmů za potraviny, je to však přímé existenční ohrožení.

To ovšem neznamená, že bychom se tím, že Česko patří k té bohatší části světa, měli nechat ukolébat.  Potravinová krize v letech 2007 – 2008 ukázala ještě na jednu důležitou věc. V reakci na zvýšení cen rýže zavedli významní producenti rýže jako Vietnam, Thajsko, Indie a Čína rychle omezení či zákaz exportu této komodity, aby chránili domácí zásobování. Mimochodem o podobném omezení se ve vztahu k obilovinám diskutovalo letos kvůli suchu i v Rusku. Zkrátka v případě skutečného nedostatku si ani za peníze potraviny nekoupíme.

Hrozí České republice potravinová krize?

V současné době je na našem trhu i díky globálním trhům dostatek zdravých, kvalitních a cenově dostupných potravin. Česko je tedy zemí potravinově bezpečnou. Horší situace je však u potravinové soběstačnosti. Výbor vlády ČR pro evropské záležitosti v materiálu z r. 2007 zdůraznil nezbytnost zajištění potravinové bezpečnosti a růstu zemědělské produkce. Doporučil udržení strategické úrovně soběstačnosti základních komodit alespoň na 85 %. Bohužel se to ale nedaří. Z hlavních komodit je dnes Česká republika soběstačná pouze v šesti komoditách – obilovinách, cukru, mléku, hovězím mase, u chmele a s občasnými výkyvy u řepky. Všechny ostatní komodity musíme z menší či větší části dovážet. Problém je především u vepřového a drůbežího masa a u zeleniny. To by nám teoreticky nemuselo vadit. V případě potravinové krize bychom mohly některé komodity částečně nahradit. Nedostatek vepřového a drůbežího masa bychom mohli nahradit hovězím masem, popř. snížit jeho spotřebu. Problém ale je, že pokles stavů zvířat se začal projevovat v krajině. Zhoršil se stav organické hmoty v půdě, zmizelo více jak půl milionů hektarů pícnin, obiloviny, kterými jsme krmili prasata, dnes vyvážíme. Ona ztráta soběstačnosti u některých především živočišných komodit, tak podrývá potenciál české krajiny uživit obyvatelstvo do budoucna. Chybí nám strategický nadhled a všechno necháváme na trhu, který ale nezjišťuje rovné podmínky v Evropské unii.

Nechci vyvolávat katastrofické scénáře. Ale copak klimatická změna nepřináší významné změny počasí? Není stále častější sucho dostatečným varováním? Nebo si opravdu někdo myslí, že potravinová krize ve větším rozměru a se silnějším dopadem i na nás, než dosud pamatujeme, nemůže přijít?

Mezivládní panel OSN předpokládá, že oteplující se atmosféra může například pro střední Evropu znamenat (s výjimkou vysokohorských poloh), že bude do 30 až 40 let v zimě zcela beze sněhu. Bude jen pršet. Nemusím vysvětlovat, co by to znamenalo pro zásoby spodních vod, které jsou na tání sněhu závislé.

Dovolím si opět ocitovat Václava Cílka, který v jednom rozhovoru řekl „Klima ovlivňuje život lidské společnosti a sucho např. v Indii může mít fatální důsledky nejen pro tamní populaci, ale i pro Česko. Protože vše souvisí se vším a nevyzpytatelné počasí ve vzdálené zemi může odstartovat hlad, masové migrace a politický neklid, které se přeženou celým světem. Proto vstupujeme, stejně jako celý kapitalismus, do období velké nejistoty. Lidé by z toho měli vyvodit praktické závěry a přichystat se, že civilizace, na jejíž pohodlí si zvykli, může na čas zkolabovat. Pak nezbude než se starat o sebe a svoji rodinu, přičemž štěstí bude nahrávat připraveným“.

Jak k veřejnému mínění přispívají dva proudy zemědělců?

Je nešťastné, když se u nás dvě skupiny zemědělců navzájem obviňují ze snahy čerpat podpory a dotace v rámci zemědělské politiky pro sebe. Jedna chce dotace směrovat do péče o krajinu a druhá do podpory produkce potravin. A přitom oba tyto směry nelze od sebe odlišit. Bez krajiny, vody a půdy nebudeme schopni žádné potraviny vyrábět a naopak, bez podpory konkurenceschopnosti a produkce potravin nebude krajina, kvalitní půda a nakonec ani voda. A přitom jsou oba směry součástí potravinové soběstačnosti a to je také důvodem, proč jsou oba i součástí Společné zemědělské politiky. Vzájemné útoky nám tak přináší jediné, celkově špatný obraz zemědělců v očích veřejnosti, který ale nakonec poškozuje všechny zemědělce.

Závěrečné shrnutí

Potravinová bezpečnost a strategická potravinová soběstačnost nejsou přežitkem. Jsou to stále aktuálnější témata. Všechny vyspělé země o ně usilují. Neznamená to však izolaci našeho trhu vůči potravinám ze zahraničí, jak je nám to předkládáno, ale naopak, schopnost množství dovezených potravin kompenzovat exportem, ideálně s vyšší přidanou hodnotou.

Česká republika by měla mít ambici zajistit si soběstačnost v základních komoditách. Opět to ale neznamená, že musíme u nás vyrábět 100 % spotřeby všech komodit. Ty, které dokážeme vyrobit a máme pro ně podmínky, vyrábějme ve větším množství a naučme se je prodávat v zahraničí. Ty, které neumíme, nebo nemůžeme vyrobit, dovážejme.

Do potravinové soběstačnosti a bezpečnosti spadá také zachování schopnosti produkce potravin, tj. dostatek vody, kvalita a množství zemědělské půdy a také  dostatek kvalifikovaných lidí. Stát by tedy měl  definovat strategické, nikdy nezastavitelné, množství zemědělské půdy a konečně vzít opravdu vážně klimatickou změnu a její možné dopady. Zemědělci nejsou příčinou sucha, ale musí být součástí jeho řešení.

Potravinové krize jsou realitou a to, že na nás dosud neměly významnější dopad neznamená, že nás v budoucnosti nemohou ohrožovat. Měli bychom s nimi počítat a připravovat se na ně. Čím ekonomicky vyspělejší bude náš stát a čím bohatší bude obyvatelstvo, tím odolnější vůči nim budeme. Ani to však ale nemusí znamenat, že v rámci potravinové bezpečnosti budeme vždy moci potraviny v zahraničí nakoupit a dovézt. V případě skutečné krize exportní státy mohou reagovat zákazem vývozu potravin, aby zajistily dostatek jídla pro své obyvatele. 

Stát tedy musí zemědělcům zajistit takové podmínky, aby byli schopni a ochotni se chovat, tak, jak to od nich společnost očekává a požaduje.

A co si o tom myslíte vy? Měla by naše země usilovat o potravinovou bezpečnost a soběstačnost?