Evropské zemědělství na rozcestí. Jakou cestou půjdeme?

V posledních týdnech vrcholilo v Evropském parlamentu a v Evropské radě jednání o Společné zemědělské politice EU (SZP), která je rámcem evropského zemědělství a jejíž výsledek může významně ohrozit naše zemědělce.

Její dopady pociťuje každý obyvatel EU, i když si to málokterý uvědomuje. S ohledem na strukturu zemědělských podnikatelů vyvolává u nás největší diskuse v souvislosti se společnou zemědělskou politikou (SZP) tzv. zastropování neboli omezení či zastavení proplácení dotací středním a větším zemědělcům. Zastánci zastropování argumentují tím, že velcí zemědělci jsou ekonomicky silní. Jenže zapomínají na to, že dotace neslouží jen jako podpora příjmů, ale je to také výrazný ekologicko-sociální stimul a zároveň, že pokrývají vícenáklady spojené s dodržováním ekologických požadavků.

Jak (ne)hledat shodu

Ještě nikdy nebyla jednání o společné zemědělské politice tak komplikovaná jako v tomto období. Nejenom, že se do jednání promítá celospolečenská situace – rozdělující společnost v mnoha směrech, ale podle mého názoru je to i zhoršující se schopnost diskutovat, vnímat argumenty a hledat kompromis.  Naopak stále více vnímám snahu prosadit svůj názor za každou cenu. Takovým názorným příkladem byla situace v Evropském parlamentu, který se ani po několika měsících nebyl schopen shodnout na společném návrhu, který by byl předložen na plénum. Výbor pro životní prostředí odmítl jednat s výborem pro zemědělství. Ani vzájemné jednání mezi frakcemi nepřineslo žádné systémové řešení, ale pouze shodu na několika článcích. Některé politické frakce jsou navíc v Evropském parlamentu zcela vytlačovány na okraj a ostatní s nimi vůbec nejednají. Kde je respekt k názoru voličů, kteří tam tyto lidi zvolili?  Není tedy překvapením, že pak na plénum doputovalo cca 1350 pozměňovacích návrhů. Skoro se mi chce říci, že „čím méně o problematice někteří europoslanci vědí, tím pevnější názor mají“. A že zemědělská politika není opravdu jednoduché téma, nemusím vysvětlovat. Je pak logické, že jsou schváleny takové návrhy, které mohou mít drastické dopady na zemědělství. Bohužel ani někteří čeští europoslanci nejsou výjimkou. Část z nich přenáší český vnitropolitický boj na evropskou úroveň s cílem zasáhnout svého politického konkurenta. V tomto případě mám na mysli premiéra Babiše a snahy maximálně zhoršit podmínky pro podnikání Agrofertu. A nechtějí vidět, že tím potopí významnou část českých zemědělců.

Na druhou stranu musím ocenit přístup Rady ministrů zemědělství. Je zřejmé, že o věci jednají se znalostí věci a mohu si jen přát, aby se nakonec co nejvíce bodů z její pozice do budoucí SZP prosadilo. Není to pro nás rozhodně žádný ideální návrh, ale je to akceptovatelný kompromis. Tady musím ocenit i práci českého ministerstva zemědělství a našeho stálého zastoupení. Opakovaně potvrzují roli vyjednavačů, kteří nepřistupují k problémům ideologicky, ale pragmaticky.

Zastropování nejvíce poškodí české zemědělce

Jedním z nejvíce kontroverzních témat pro Českou republiku je opakovaná snaha o zastropování plateb pro větší zemědělce. Česká republika má ve srovnání s ostatními evropskými státy největší průměrnou výměru zemědělského podniku, tzn. že zastropování by nejvíce pocítili čeští zemědělci. Máme přes 1800 podniků nad 500 ha, ty vlastní více než 154 tisíc vlastníků, kteří si propachtovávají půdu od více než dvou milionů vlastníků půdy.  Tyto všechny by navrhované zastropování poškodilo. Zhoršilo by jejich konkurenceschopnost, a tím i schopnost části zemědělců platit současnou výši pachtu, neumožnilo zvyšovat mzdy či snížilo hodnotu majetku vlastníků. Přitom to, co tito zemědělci chtějí, jsou "jen" rovné podmínky. Rovné podmínky mezi jednotlivými zeměmi, ale i uvnitř států mezi jednotlivými skupinami zemědělců. A pokud by došlo k zastropování plateb, ocitla by se mimo tento motivační systém většina české zemědělské půdy. Opravdu chceme trestat ty, kteří jsou úspěšní? Ty, kteří se starají o krajinu a také podporují spolky, neziskovky a nejrůznější projekty v místě, kde podnikají?

Už dnes mají podniky krácené platby

Podívejme se na příklady některých větších zemědělců, členů našeho svazu. Například Zemědělské družstvo Ostaš hospodaří na Náchodsku na cca 1950 ha zemědělské půdy. Toto družstvo má dnes 48 členů a po restitucích a transformaci jsou všichni soukromými vlastníky (přesto je na ně nahlíženo jinak než na soukromé zemědělce). Rozhodli se sdružit své drobné vlastnictví do společného podniku a dál hospodařit. Dle návrhu na omezení dotací za to ale mají být trestáni. Za své peníze, které si museli půjčit, nedostali totiž žádné dotace, vybudovali jednu z nejmodernějších robotických stájí v Česku. Mají být tedy trestáni za to, že se rozhodli podnikat kolektivním způsobem, přitom se jedná o sdružení vlastníků, kdy na každého připadá 16 krav a 20 ha půdy. Jsou tak vlastně malými zemědělci, jen forma hospodaření je společná a jen díky tomu mohou být nositeli inovací a investovat do nákladných technologií.

Nejnovější poznatky využívají i v Zemagro Strážovice, které patří Svatopluku Müllerovi. Jeho rodina hospodaří na Kyjovsku od 18. století a dnes jim patří na 6 500 ha. Podle něj by zastropováním došlo k jednoznačnému znevýhodnění českého zemědělství oproti ostatním státům. Poukazuje na degresivitu plateb. ČR aplikovala a aplikuje degresivitu přímých plateb, tedy krácení podpor středním a větším farmám, aplikuje degresivitu plateb v méně příznivých oblastech, což je další krácení kompenzací středním a větším farmám, atomizovala opatření pro investice na mikroprojekty do jednoho a do dvou milionů korun a svázala vstup do řady národních podpor s principem de minimis (omezující střední a větší farmy). To vše jsou opatření, která již dnes u nás přerozdělují veřejné zdroje od středních a větších k menším zemědělcům. Pro některé to však stále není dost a je zjevné, že ani v budoucnu stejně nebude, bez ohledu na to, jaké kroky se učiní. A ačkoliv v EU končí každý den tisíce zemědělců, v Česku naopak do zemědělství vstupují nové podnikatelské osoby. Pokud by tedy byly rodinné farmy natolik znevýhodněny, jak to, že také u nás tyto farmy nekončí ale naopak zemědělských subjektů přibývá? Česká republika je tak jediná země v EU, kde průměrná velikost zemědělských podniků klesá a počet zemědělců roste.  

Existuje jednotný evropský trh?

Výše podpor a dotací na úrovni jednotlivých členských států EU má nastavovat rovné podmínky. Reálně tomu tak není. Výše podpor je dnes v EU různá a často se dostáváme do souboje výše zemědělských rozpočtů v jednotlivých zemí. Podívejme se, jak to dnes funguje. Přesto, že se mluví o jednotném trhu, realita je jiná. Současná SZP neuplatňuje jeden systém plateb v celé EU, ale existují i rozdílné výše přímých plateb jak z evropských, tak národních zdrojů. Jen u přímých plateb mají nejvyšší platby země jako Řecko, nebo Malta s výší podpory okolo 450 EUR/ha a na konci je Chorvatsko s podporou necelých 100 EUR/ha. Česko je několik procent pod evropským průměrem. Tyto rozdíly ale snižují podpory z programu rozvoje venkova a naopak zase zvyšují národní podpory. Reálně se tak do ČR dováží potraviny za ceny, které jsou pod výrobními náklady v zemi původu, likvidují české producenty, kteří takovou podporu v národních podporách nemají.

Nový rozpočet „Černý Petr“ pro české zemědělství

SZP je rozpočtově nejvýznamnější politika EU.  Rozpočet EU sice představuje méně než 1 % celkových veřejných výdajů EU a na SZP je určeno 38 % tohoto rozpočtu. Z toho částka pro přímé platby pro období 2014-2020 na úrovni všech států EU představuje alokaci ve výši zhruba 313 miliard eur, což je 29 % rozpočtu EU. Na Program rozvoje venkova představuje 96 miliard, tedy 9 % rozpočtu EU. Podíl zemědělství v rozpočtu EU dlouhodobě klesá a bude tomu tak i v tom příštím období.  O rozpočtu na budoucí sedmileté období se dlouze jednalo. Po několika různých návrzích došlo k jeho schválení na Evropské radě premiérů před několika měsíci. A právě z hlediska rozpočtu dostala naše země pomyslného „Černého Petra“, protože bude krácena nejvíce ze všech zemí EU. Krácení se bude týkat obou obálek. U přímých plateb, jak jsem zmínil, jsou veliké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. A v rámci procesu snižování těchto rozdílů tzv. externí konveregenci jsou kráceny prostředky všech zemí a naopak těm, jejichž přímé platby nedosahuji 90% průměru, jsou navyšovány. ČR bohužel patří k několika málo zemím, kde bude rozpočet krácen, ale nebude následně navýšen, přestože naše platby jsou těsně podprůměrné. Tudíž rozdíl mezi námi a zeměmi, které mají vyšší platby se příliš nesníží, ale naopak země s nižší přímou platbou k více přiblíží. V případě Programu rozvoje venkova je největší krácení (cca 12 %) rozpočtu dáno tím, jak ČR stoupá na žebříčku ekonomické výkonnosti. Tyto redukce se projeví v poklesu příjmu českých zemědělců. Pokud by k tomu ještě bylo schváleno a aplikováno zastropování plateb, nebudou zemědělci schopni zabezpečit současné požadavky na ochranu půdy, krajiny, vody a ostatních společenských funkcí na straně jedné, a přitom si udržet konkurenceschopnost své produkce na straně druhé. Doplatí na to celá společnost. Musím připomenout, že mimo EU se podpora zemědělství zvyšuje (např. Rusko se během pár let z dovozce potravin mění na jejich exportéra, výše podpory zemědělství v přepočtu na obyvatele v Brazílii převyšuje EU), podporuje se koncentrace zemědělské výroby a environmentální standardy zdaleka nedosahují požadavkům Evropské unie. Pouze tam, kde je zisk, je možné peníze investovat do zúrodňování půdy, odvodů do státního rozpočtu, do vytváření pracovních míst a do výroby kvalitních potravin. Zastropování plateb by přineslo enormní tlak na ekonomiku a logicky by se podniky začaly orientovat pouze na nejvíce výnosné plodiny. Z toho vyplývá, že by docházelo ke zvýšení ploch monokultur – především obilovin, k dalšímu propadu pracovně náročných odvětví jako je živočišná výroba a speciální plodiny a také ke zhoršení podmínek pro biodiverzitu. To ale není v zájmu naší země, která potřebuje naopak zvyšovat pestrost krajiny.

Správná cesta existuje

Ano, evropské zemědělství je na rozcestí. Nyní se rozhoduje o naší budoucnosti. Evropa potřebuje silnou a moderní společnou zemědělskou politiku. Musí být jednodušší a musí vytvářet ROVNÉ PODMÍNKY uvnitř jednotného trhu a podporovat šikovné zemědělce. Ne naopak. Bohužel dotace stále více pokřivují trh a trestají ty, kteří se snaží růst, a bohužel dnes není možné v zemědělství, až na nějaké vzácné výjimky, bez dotací podnikat. Ani podnik velikosti Agrofertu, pokud by měl žít pouze ze zemědělské prvovýroby, nemůže přežít bez dotací, jakkoliv to část společnosti a politiků nechce slyšet.  Taková zemědělská politika do budoucna ale nemůže přinést nic dobrého ani zemědělcům, a nakonec ani spotřebitelům, občanům. Naopak ze zemědělců dělá byrokraty, kteří více času stráví administrací dotací než prací na poli. Doufám, že taková nová zemědělská politika nebude a že zachová šanci se rozvíjet všem zemědělcům bez ohledu na velikost, formu podnikání či zemi ve které hospodaří.

Dalo by so tomto tématu napsat ještě mnohem více, ale to až někdy příště.

Doporučuji podívat se na reportáže ze zemědělských podniků, kde vám přímo předsedové sami řeknou svůj pohled a ukážou, co vše dělají, jak přispívají společnosti a co jim zastropování způsobí za komplikace. Nejenom jim, ale celé naší společnosti.

https://www.facebook.com/146669260912/videos/624157741574900/

https://www.facebook.com/146669260912/videos/886907208384337

https://www.facebook.com/146669260912/videos/391818825173284/

https://www.facebook.com/146669260912/videos/371500687330644